Nick Lloyd

Nick Lloyd (1953)

Velká Británie

2009 Ve stínu Jákobově

Narozen v silně osídlené, na průmysl bohaté, ale zároveň kulturně vyspělé oblasti střední Anglie, ve městě Wolverhampton. Sochařství studoval nejprve na univerzitě v Newcastlu a následně absolvoval roční studijní pobyt v Římě, který jej naučil respektovat historické tradice a pomohl mu utvořit si představu o potenciálu uměleckého díla v kontextu nonverbální komunikace.

Po letech strávených v severovýchodní Anglii přijal v roce 1992 místo na univerzitě ve Wolverhamptonu, kde působil bezmála 15 let jako vedoucí sochařského ateliéru. Univerzitu opustil poté, co jej účast na sympoziu v Holandsku (2002) přiměla k přemítání o potenciálu nových uměleckých dialogů a postupů tvorby, které považoval za přínosné. Nick se rozhodl obohatit své znalosti a dovednosti prostřednictvím postgraduálního studia sochařství na univerzitě v Londýně (Kingston University). Ve středním Walesu si posléze vybudoval ateliér a venkovské prostředí se mu stalo novou formou inspirace.

„Stále se zajímám o kontakt s krajinou a o to, jakým způsobem může být tato zkušenost vyjádřena sochou či ostatní uměleckou tvorbou, v mém případě kresbou a fotografiemi.“ V poslední době Nick několikrát zpracovával téma pohybové vlny, v jehož rámci se zabýval metaforou k pojmu času, paměti a vnitřnímu a vnějšímu obsahu věcí. V roce 2006 tak na sympoziu v Holandsku vznikla socha s názvem Vlna pro nížinu a v loňském roce objekt Jižní vlna, který vytvořil během setkání sochařů v argentinském městě Roland.

V roce 2004 ve své domovské oblasti u viktoriánské přehrady jezera Vyrnwy ve Walesu zhotovil Nick rozměrnou vyskládanou skulpturu z jedlového dřeva, která nyní stejně jako na šedesát dalších dřevěných soch zdobí tamní sochařský park.

V rámci uskupení umělců města Newcastle usiluje Nick od poloviny 80. let o propagaci britského moderního umění. Sdružení dosud uspořádalo na třicet výstav v Holandsku, Finsku, Norsku, Rusku, USA či Austrálii (u příležitosti oslav dvoustého výročí osídlení kontinentu v roce 1988). Opětovné setkání a současně poslední výstava proběhla symbolicky v letošním roce v Newcastlu. Nick je v současné době rovněž členem fóra umělců z oblasti Powys ve středním Walesu a angažuje se také v neformální skupině, jež se podílí na společných projektech s umělci z Estonska a Dánska.

Nick Lloyd o své soše:

Socha s pracovním názvem „Sluneční hodiny“ vychází ze série modelů, jejichž smyslem bylo prozkoumat vliv hmotového uspořádání bloku materiálu na hru světel a stínů. Každý kámen do jisté míry světlo láme, přičemž v různých světelných podmínkách prodělává nápadné proměny. Když jsem měl možnost spatřit část soch hořického parku poprvé, šedivá obloha propůjčovala kamenům mohutnost a až nevlídnou tvář- prostor parku působil stísněně a tajuplně. O několik dní později jsem týmž místem procházel v záři pozdně odpoledního slunce. Jeho efekt byl ohromující. Díla v sobě měla živost a výraz, dávala vyniknout jednotlivým texturám, odhalovala skrytá místa a kvality jeho povrchu v těch nejrozmanitějších otevřených i uzavřených formách…

Inspiraci ke svým rozměrným dílům čerpám mimo jiné ze studia neolitických kultur v oblasti severního Skotska na Britských ostrovech. Začal jsem se zajímat o to, nakolik těsně jsou hrobky, kamenné kruhy a pravěké osady provázány s okolní krajinou – o vztah mezi místem k životu a pohřebními rituály, o propojení s nadpozemským světem našich předků. Řetězec deformovaných tvarů probíhající sochou představuje metaforu těchto proměn krajiny, respektive její funkce prahu mezi pozemským děním, skutečností, hmatatelnými objekty a místem vzpomínek, uctívání onoho světa, věčně se opakujících jevů a cyklů.

Socha Ve stínu Jákobově poukazuje v neposlední řadě na geologický charakter odkrytého terénu, propadávání či vzdouvání jednotlivých vrstev horniny v důsledku tlaku a setrvačných sil zemské kůry. Název sochy pak nepřímo odkazuje na náš dluh minulosti – Jákob měl sen o žebříku spojujícím nebesa se zemí – a právě tato noční vidina přechodu, určitého prahu, navozuje myšlenku, že socha dokáže rovněž měnit svou podobu či směřování v závislosti na dané části dne, podle toho, jak sluneční paprsky transformují obraz jejího tvaru a vytvářejí stále nové formy, od úsvitu do soumraku, od léta do zimy. Podnes živoucí poselství Jákobova prastarého příběhu dokazuje, jak nesmírně těžké je vytvořit něco zcela nového.